Prosincová výstava Alenky Váňové

Jak jsem přišla ke krajce a paličkování.

Bylo to v r. 2005 na podzim, kdy vyšel článek o Libušce Fajtlové a paličkování v Chebu.

Došla jsem do Klubu důchodců, že bych to ráda zkusila a už jsem byla lapená. Zalíbilo se mi to a v březnu 2006, kdy jsem šla do důchodu, jsem již patřila mezi chebské paličkářky a v témže roce jsem se stala i zakládající členkou Občanského sdružení krušnohorská krajka, zde v Karlových Varech. Tím jsem si našla nového koníčka, který mne těší a zaměstnává.

Krajka, jako písmo se stále mění a za dobu 450 let prošla různými změnami, vývojem, slávou i zavržením. Po staletí však zůstává nezměněno to nejdůležitější - šikovné ruce, chuť a trpělivost! Naučit se paličkovat je běh na dlouhou trať. A jako se nelze učit cizímu jazyku bez poslechu, tak se nedá učit krajkám bez dobrého učitele a bez kolektivu stejných nadšenců. A že je nás už dost!

Musím zde poděkovat: Libušce Fajtlové, Jarce Rosolové, Hance Jánské, Jitce Procházkové, Marušce Vránové a dalším, které mně v tomto náročném řemesle stále učí a motivují.

Nechci zde hovořit dlouho, ale považovala jsem za nutné vyjádřit svůj vztah ke KRAJCE.

Nejlépe definovala krajku Marie Kubátová v pohádce "Slaměná Mařena":

"Vidíš - není to nic než díra lapená do nitě, jak ptáče do sítě a jaká je to krása. Vokno tady není víc než nic ve zdi a vidíš tím do nebe, řekla bílá kmotra. Naučím tě lapit nic do nítě.

Prázdnýho nic má i chudák habaděj. Když mi z lapanejch děr uděláš kráhel, bude to i tvoje bohatství. Ale, kde vzít nitě na parádní vokruží? starala se Fána. Mařena dejchla slaměnou hubou zpod plachetky na vokno. V tu ránu se roztáhl po skle damašek, tak herbávný krásy, že by se ani faktor nedoplatil. Vodpáráš z mojí ledový výšivky na vokně nit. Polapíš do nitěnýho voka kus sprázdnoty a vedle zas, seřadíš díry v maršparádu a máš krajku....

Pohádku neznám, ale ráda bych si jí jednou přečetla, až jí seženu.

Říká se, že žijeme dokud něco tvoříme. A já to vidím takto:

" Paličky hodím sem, paličky hodím tam, až je pěkně rozkmitám. A již vidím na podvinku, jak se nitě mění v krajku, ze které radost mám. Mnohdy říkají mi přítelé a známí, co se tolik hodin nad herdulí hrbím, co pak s tím vším, když to jen do šanonu hodím? Někdy stačí chvilička pouhá a již vznikne touha, vytvořit něco pro radost, dokázat, že to umím, nejen sobě, ale i těm druhým, aby přede mnou smekli a dojetím z té krásy změkli."

Závěrem chci ještě poděkovat Táně Pačískové a celé knihovně za přípravu výstavy a vernisáže, výboru OSKK za to, že mně umožnil tuto výstavu uskutečnit. Všem přítomným děkuji za podporu a zájem o moje práce a velice si toho vážím.